Drobečková navigace

Úvodní stránka > Báje a pověsti > O srdnaté Kačence

O srdnaté Kačence

V Želeticích na místě, kde stojí nynější obecní dům, bývala kdysi hospoda. Při každé muzice se v ní chasa seprala, proto tam říkají "Na rváči". Nedaleko je pole, kde stávala šibenice. Lidé doposud nazývají to místo "Na šibeníku".

V té hospodě sloužila kdysi dívka - Kačenka se jmenovala. Ač byla mladá, byla velmi, velmi kurážná. Ať slyšela sebestrašidelnější příhody vyprávět, při nichž jiným lidem hrůzou vlasy vstávaly, ona se jen smála. Hospodář ji mohl poslat třeba o půl noci na hřbitov, do márnice nebo na šibenici, šla tam beze všeho. Ba ani anciáša se nelekla. Byla obratná jako laňka, chytrá za devět čertů. Svou statečnost také však dokazovala. Poslyšte její příhodu:

Ej, jak veselo bývalo v hospodě "Na rváči". Od rána do hluboké noci tam byla síla lidí. � el-li jsi kolem, od výskotu a dupotu okénko jen řinčelo. A jestliže jsi nahlédl dovnitř, co rozmanitých obličejů, výrazů a psotav se tu hemžilo. Blízko okénka seděl strýc Froliš, v kožichu "ocásku". Naditý jako cívka. K němu se nakláněl strýc Vašíčkůj. Nic člověk na tom dědkovi nezahlédl, jen ty jeho Blgavice, ale tremterendů pořád drkotal. Na všechny řeči dědkovy však strýc Froliš pohlížel jako holub s báně. Od nich vpravo seděl splašený švec Meriš nad žejdlíkem čmajdy. Zhlídal, jak by deset kostelů vypálil. V pozadí, kam pro hustý kouř sotva zrak doletěl, bavil se divný čtverlístek jakýsi. Jeden tlustý jako baček, druhý dlouhý jak šibenica, dlouhonohý jako bogdal, třetí silný jako buroš a ten čtvrtý, celý takový pohanobený, hlava jako ohrabečnica, nos, že by jím mohl v kostele svíce zhášat. Oči jeho darebně přeletovaly z jednoho hosta na druhého, jen tak úkradkem, jako když cikán nahlídá kolem Božího hrobu.

Ej, Kačenko, co robíš, že ty nám vína nenosíš? Zpívá mladá chasa od protějšího stolu, kde popíjí dobré vínko archlebovské. Ej, jechej, juch! Na to volání, na ten výskot vhrnula se děvečka Kačenka. Jak fěrtochy zašumí v šenku, hlavy čujný vítr rozčeří, mladá chasa jen na Kačenku hledí. Dušičko moja, však je také na co hledět. V těle rostlá jedle, nožky, ty by jen tancovat chtěly. A ty oči. Není studánky v celém okolí s takovú čistú voděnků. Běda šuhajovi, který se přespříliš do nich zahledí! Nepřipadá vám, že Francek Frolišů se v nich už topí? Ustavičně oči upřené na Kačenku, věru jak boží oltáříček. A když Kačenka na něho zacukrufkuje, celý, jak holaj duša, oheň hoří...

Děda Vašíčkůj, oči daleké jak ostříž drkoce strýci Frolišovi: "Já věru, co sem ešče chtěl říct. Takovú nevěstu byste potřebovali pro vašeho Francka na tú vašu samotu". - "Morcfleck! Co by!" odfrkne jak krmná hus strýc Froliš. "Já, co by!" odporuje děda. "U vás na statek, kde lišky dávajú dobrou noc, je zapotřebí kurážné ženské. Kačenka, také široko daleko nenajdete. Žádné huriburdi, devčica jak cukrufka, váš Francek by si mohl všech deset olizovat, kdyby ho chtěla. A jak kurážná! Slyšeli ste co provedla tým ždánským zbojníkom?"

Podivná chasa v přítmí šenku okamžik zmkla, stáhla širuchy, aby jim nebylo vidět do obličejů, jen pohanobený očima mrkotal jak jíščerka ocasem ze strany na stranu, uši natahoval, co by mu slůvko neušlo vypravování dědkova.

Před čtrnácti dny chytli jednoho zbojníka a hen na šibenici ho pověsili. Druzí zbojníci nelitovali svého kumpána, spíševá pěkných holenic. Bylo by škoda, aby shnily s popravcem. Navečer banda jela kolevá šibenice, jejich kápo poručil zajet henkaj do hospody, sám uvázal koně ke stromu, vylezl na šibenicu a chtěl stáhnout zatratenici holenici. V tom zavyl čujný, šibenice zapraštěla, kápo zůstal jako přimražen, myslel, že to sténá oběšenec. Zaráz vyletěl jako z brku vystřelený, karé pryč a dereš ho do hospody. Sotva dechu popadeje, vpadl do šenku, kde druzí zbojníci na něho hleděli jako žába z kyšky. Snad žandáři jej pronásledují? Hezkou chvíli to trvalo, než vyhrglotal ze sebe, co zažil u šibenice. Kačenka všechno vyslechla, a jak byla kurážná, v okamžik se vytratila ven k šibenici. U šibenice uvázaný kůň i s nafasovaným pytlem a pod šibenicí vyzutá bota. Kačenka nelenila, vylezla na popraviště, stáhla i druhú holinku a i s koněm friško domů. Potichúčku zavedla koně do stáje, rozvázala pytel a vidí. Plno zlatých dukátů.

"Hrom do mokré haleny!" zaznělo od stolu, kde podivný čtverlístek se zmítal v chumlu. Bylo vidět, jak tři chlapi visí hrubošovi, tlačí jej zpátky na židli. Všichni v šenku se ohlédli, děd Vašíčkův zanechal žvanění, divná chasa mezi sebou ještě cosi kulila, chvíli okůněla, až jeden po druhém se vytratil. Nezastavili se až u lesa. Co tam bylo nadávání, proklínání, jak když o noci svatojakubské všichni čerchmani s bosorkami mají schůzku. "Hej, brýda šušnivá se bude mět popěti!" slibovali zbojníci Kačence pomstu.

Na druhý den přišel do hospody pěkně oblečený pán, takový oblizmisa, a ustavičně se měl kolem Kačenky. Hodně do ní mluvil, jak se mu líbí, že by ji hned za ženu vzal a aby přišla na dostaveníčko tam a tam. Kačence celá věc byla dosti podivná, ale jak byla kurážná, chtěla vědět, co a jak. Přesto však nic neslíbila, dobu návštěvy neurčila. Čtvrtého dne jak měla trochu pokdy, vzala do sotůrka flák masa, do ruky pořádnou galovnici a hajdy do lesa.

Přešla tři doly, tři vrchy, až přišla do kolebniny. Pěkné místo pro dostaveníčko. Jen sama charožina a balvany mechem obrostlé, místo zpěvu slavíčka vzdálený, jako z pekla vycházející štěkot. Jde Kačenka po zvuku. Tu vidí před sebou díru, udělá dva kroky vpřed a tu se vyřítí proti ní zuřivý bundáš a jen na ni. Kačenka se ohnala galovnicí, ale pes ještě více a více štěkal, až se to v horách ozývalo. Vzpomněla si na maso v sotůrku, hodila mu kavel a pak bez překážky vešla do šířaviny. Jde deset, dvacet kroků, pořád jen čirá tma, cítí vlhké, skalnaté stěny pod dotekem svých prstů, do vlasů se zachycují vyplašení netopýři. Teprve po padesáti krocích spatřila ďučku světla, jež se zvětšuje jak postupuje kupředu. Přišla do první komory, osvětlené skrovným světlem louče. Viděla prostřený stůl, na něm 12 talířů, kolem 12 židlí. Rozhlédne se kolem, tak kde louč svítí, spatří pokračování chodby. Uchopí louč a vejde do druhé komory, kde na zaražených skobách 12 kvérů visí, v koutě plno naflacovaných pytlů. Vejde do třetí komory, louč už pomalu dohořívá. V tom o něco zakopne. Když se ohne, spatří, jaká hrůza, zakrvácený kládek. V skrovném světle dohořívající louče je pak vidět o špalek opřený obušek, v koutě hromada mrtvol. Bar byla srdnatá, tak mráz jí šel po zádech! Však není času. Uslyšela vzdálené kroky, jež stádo v druhém koutě, a čekala, co se bude dít. Slyší zoufalý nářek, prosby o smilování.

Dvanáct loupežníků vede vznešenou paní. Surovým ohybem vůdce cásnul paní ke špalku, uchopil tilec a pak běda, hrůza, záblesk čepele a krvavý špalek se stal smrtelným lůžkem paní. Avšak hlava se zakutálela pod lůžko, kde byla schovaná Kačenka. Loupežníci obírali mrtvou a skvosty. Fasák, jenž se třpytil na levé ruce, nemohli sundati. Ten hňusák vzal sekeru a usekl prst. Prsten se však zakutálel pod lůžko. Loupežníci se všichni hrnuli k tomu místu, aby se zmocnili prstenu. Jak bylo Kačence! Prožívala muka. Jistě loupežníci objeví její skrýši. Jak byli však loupežnici sehnuti, spatřili vytřeštěné oči popravené paní. I je děs obešel. Jen se otřásli a zanechali hledání. Tím byla Kačenka zachráněna. Zatím loupežníci se uložili v druhé komoře ku spánku a brzo bylo slyšet jejich chrapot. Kačenka zvedla prsten ubohé paní a co nejrychleji opustila hrozný úkryt. Pomalu se brala k východu. Všechny spící v druhé komoře se štěstím překročila, jen tomu poslednímu stoupla na palec. Ten však jen cosi nesrozumitelného zamumlal a spal dále. Ještě jedna nesnáz - pes. Vzpomněla si na kousek masa v sotůrku, hodila mázdírko psovi a hupkem utíkala domů. Tam celou příhodu vyprávěla hospodáři. Zprvu ji peskoval, aby se nepletla do věcí, které jí nepálí, ale pak dal přivolati žándáry, kteří ještě té noci se vypravili ke skrýši. Ráno, když se loupežníci probudili, pěkné překvapení. Všichni spoutaní a kol dokola žandárská hlídka. Nedělali s nimi ciráty, bez soudu byli všichni pověšeni na nedaleké šibenici vedle jejich kumpána. Mrtvola nebohé paní i ostatní nebožáci byli odevzdáni příbuzným. Bohatství, jež bylo nalezeno v tlumocích, vráceno majitelům, ostatní, o němž nebylo známo komu patří, rozděleno chudým. A ještě mnoho z bylo za odměnu pro Kačenku.

 

25. 11. Kateřina

Zítra: Artur

Hlášení místního rozhlasu

www.mestaobce.cz

BLOND1 - kopie.jpg

Návštěvnost stránek

181100
pata.jpg